Krizové situace v ochotnickém divadle

Definice podniku

Přestože ochotnické divadlo nemůžeme považovat z klasického pohledu jako podnikání, protože ochotnické divadlo není založeno za účelem dosažení zisku, čelí spoustě rizikovým a krizovým situacím stejně jako „klasické“ podniky. Definujme si tedy nejprve pojem ochotnické divadlo. Ochotnické divadlo je soustavně prováděná činnost na odpovědnost režiséra, osvětlovače, zvukaře, kostýmérek, kulisáků, nápovědy, inspicienta, oponáře a hlavně všech herců, kdy tyto funkce jsou ve většině případů vykonávány současně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, ve svém volném čase, za účelem pobavení nevděčného diváka. Z této definice je jasné, že ochotnické divadlo nepracuje s pojmem zisk a tím se liší od podnikání. Neznamená to však, že tato „parta bláznů, co se snaží hrát divadlo“ tuto činnost provádí zcela zdarma, není to charita. I ochotnické divadlo má totiž nemalé náklady. Největší nákladovou položku tvoří kulisy, které se musí přizpůsobit každé zvolené divadelní hře, protože každá hra má jinou scénu. Nezbytnými náklady jsou pronájem divadelního sálu a také licenční poplatky za možnost tuto hru vůbec nastudovat. A co by to také bylo za divadlo, kdyby nedávalo možnost divákovi nabídnout o přestávce občerstvení ve foyer. Spoustu nákladů však platí samotní herci (říkejme tak všem zúčastněným kromě diváka), kteří pro potřebné materiály jezdí vlastními vozy a upravují je ve vlastních dílnách. Nemalé náklady vznikají také při zájezdových představeních, mimo domácí scénu, kdy je potřeba převážet kulisy. Neexistují zde však osobní náklady, protože herci hrají bez nároku na honorář. Nyní se dostaneme k vysvětlení pojmu „nevděčný divák“. Tento pojem je používán již z podstaty smýšlení věčně nespokojeného národa českého. Ochotnická divadla se nacházejí převážně na malých obcích a spousta jejich diváků, kteří se přijdou podívat na herce, nikoli na jejich adaptaci divadelní hry, vůbec nemá ponětí, kolik peněz stojí vstupenka do „velkého“ divadla. A jelikož spousta ochotnických divadel má vstupné dobrovolné, jeho diváka ani nenapadne, kolik dřiny, času a nervů herce nastudování hry stojí, vytáhne u poklady z kapsy nějakou kovovou minci a po skončení hry je schopen se ještě chlubit tím, za jak malé peníze vytáhl manželku do divadla. Štěstím ochotnických divadel je to, že mají i uvědomělé diváky, kteří hodnotu průměrného příspěvku diváka zvednou na cca 54,- Kč na osobu a tak může divadlo pokrýt své náklady. Z tohoto je patrné, že ochotnické divadlo není ziskovou činností a že herec svůj honorář ani žádat nemůže. I tak však je cíl činnosti ochotnického divadla splněn, protože většina diváků odchází z divadla pobavena a ochotnický herec je rád za každého diváka. Nedělá tuto činnost totiž pro peníze, ale chce svého diváka co nejvíce pobavit, vytvořit mu zážitek a popřípadě jej kulturně vzdělat. Možnosti krizových situací (tedy ne všechny krizové situace ochotnického divadla) si ukážeme na příkladu jednoho ochotnického divadla z malé vesničky na severní Moravě.

Definice rizik v ochotnickém divadle

Naprostá většina rizikových situací, které můžou dále propuknout v krizi, je u ochotnického divadla založena na lidském faktoru. A tím nejsou na mysli pouze lidská rozhodnutí. Samozřejmě existují i rizika mimo přímý lidský faktor, jako je např. výpadek elektrického proudu, ale toto je neovlivnitelné riziko. Nejčastější rizika, se kterými se ochotnické divadlo setkává, jsou:

1.      špatný výběr hry – asi největším rizikem ochotnického divadla je výběr hry. Ochotníci při výběru hry pro své nastudování musí také uvažovat nad svým divákem a vybrat hru podle jeho očekávání. Pro předejití jakéhokoli rizika neúspěchu při volbě hry je nejjednodušší zvolit nějakou komedii. Divák ochotnického divadla není moc náročný, proto by jej hry z pera Williama Shakespeara moc nenadchly. Dalším aspektem, který udělá výběr hry složitější, je počet herců, který chce další sezonu hrát divadlo. Toto je docela riziková situace, která rychle může předejít v krizi, kdy na jedné schůzi herec řekne, že hrát bude, dostane roli a, po rodinné konzultaci, na další schůzi řekne, že hrát nebude.

2.      netalentovaní herci – ochotnické divadlo si z herců moc vybírat nemůže. Neprovádí konkurzy a talentové zkoušky a režisér si nevybírá z mnoha herců, které pak dosadí do rolí vybrané hry. V ochotnickém divadle vybírá z toho, co má. Jde především o odvahu vstoupit do tohoto kolotoče a pak také vystoupit na jeviště před diváky. Opravdový herecký talent má pouze malé procento ochotníků. Herec ochotnického divadla nestudoval konzervatoř, JAMU, DAMU, FAMU ani nic podobného a tak hraje pouze s talentem, se kterým se narodil. Ti méně talentovaní, ale nadšení, herci se pak schovávají za menší role. Talent některých herců se však může projevit až po několika letech, kdy dostanou roli, která jim opravdu sedne. Někteří se však můžou snažit, jak chtějí, ale stále zůstanou herci malých rolí. Avšak jak se říká, není malých rolí, pouze malých herců.

3.      protivný režisér – každé divadlo má svého režiséra, bez kterého by se hrálo špatně. Někdo totiž na herce musí dohlížet a dávat jim rady z vrchu. Režisér je ten, který má radit hercům co ještě na jejich roli vylepšit. Zná repliky všech herců a ví kdo má kde mezery. Pokud však režiséra hra a chyby herců přestane bavit, může začít být docela protivný a říkat hercům, že končí. Je to docela velké riziko, zvlášť pokud režisér je zároveň nápověda. Ke snížení tohoto rizika se musí angažovat všichni herci a režiséra vyargumentovat. Jako argumenty na něj použijí i to, že nastudování hry je stálo spoustu času. Stejného času jako režiséra a byla by škoda hru po jednom představení zahodit.

4.      odlišný pohled na věc – po výběru hry a rozdělení rolí dostane každý herec domů scénář k nastudování. Zde existuje hodně velké riziko, že každý z herců i režisér, můžou vidět každou postavu jinak. Pokud jsou názory ostatních herců hodně odlišné od nastudování herce, který má danou roli ztvárnit, může dojít i k situaci, která nemá daleko od krize, že daný herec chce s divadlem skončit. V této situaci musí dojít k diskusi, kdy herec přesně popíše, jak tuto roli pojal a proč ji takto pojal. Nejdůležitější pro herce je co nejlépe svůj postoj vysvětlit režisérovi, protože on má poslední slovo a může také nalézt nějaký vhodný kompromis.

5.      nedochvilnost – nedochvilnost je riziková situace z toho pohledu, že může zkazit náladu všem ostatním hercům a zkouška je pak naprosto zbytečná ztráta času. Tomuto riziku se však předejít nedá, protože někteří lidé jsou od přírody nedochvilní a tím nezodpovědní vůči ostatním, protože ochotnické divadlo se provozuje ve volném čase, a to, že na ně čeká 10 lidí, je vůbec nerozhodí.

6.      výpadek textu – nejrizikovější situací, která se téměř vždy při představení promění v malou či velkou krizi, je výpadek textu. Předcházet těmto krizím se každý herec snaží asi půl roku, který se čítá od doby, co herec dostane do ruky scénář až po premiéru. Toto riziko se dá snížit pouze častým studováním textu a zkoušením hry. Nikdy však toto riziko nelze vymýtit.

7.      technická závada kulis – toto je další riziko, které se nedá na 100% odstranit. O snížení rizika technické závady se snaží herci již při plánování kulis a vytváří je co nejstabilnější. Ne všechny kulisy se však dají připevnit k zemi, nevyrábějí je samotní herci, a nebo jsou vyrobeny pod heslem „to vydrží“.

8.      mezilidské vztahy – čím více se blíží premiéra, tím častěji může nastat tzv. ponorka, tedy období, kdy se už herci nemůžou ani vidět. Před premiérou se zkouší minimálně třikrát týdně, herci se vidí moc často a jejich osobní život jde stranou. Protože jsou herci přeci jen profesionálové, na jevišti však nelze nic poznat a krizi je zažehnáno. Otázkou však zůstává, jakým rizikovým situacím musí předcházet herci u svých partnerů.

9.      diváci – noční můrou každého herce je, že se na jeho představení nepřijdou podívat diváci a snaha celého souboru by tak přišla vniveč. K předcházení tohoto rizika je nutné zvolit správný termín představení. Zvolit správný termín představení je docela složitý proces. Nejdříve se musí zjistit, jaké jsou možné termíny pro všechny herce, jelikož divadlo se hraje ve volném čase herců a také musí být volný divadelní sál. Termín představení nesmí připadnout na prázdniny a v blízkost státních svátků. Kdyby byl tento termín zvolen na tyto dny, spousta potenciálních diváků by byla na dovolené. Dále je také nutno zjistit, jaké akce se pořádají v okolních obcích. Např. tato zkušenost je získána při zájezdovém představení, kdy ve vedlejší obci byla pouť a na představení přišlo opravdu málo diváků. A před prázdným sálem se opravdu špatně hraje.

10.  alkohol – většina herců ochotnických divadel si před vstupem na jeviště musí dát „jednu na kuráž“, aby byli schopni předstoupit před diváky. Tohle by zas až tak velké riziko nebylo, kdyby těch panáků na kuráž nebylo více. Nelze totiž odhadnout únosnou míru alkoholu u jednotlivých herců. V historii námi sledovaného divadla se však ještě nestalo, že by některý z herců z tohoto důvodu svou roli nezvládl. K riziku a následné krizi, že by alkohol divadelníkům došel, však dojít nemůže, jelikož mají všichni dostatečné zásoby.

Správným vypořádáním se s těmito rizikovými situacemi na zkouškách se při samotném představení dá předcházet krizím. Ne všechny tyto rizikové situace se však dají vyřešit na zkouškách a tak při samotném představení může nastat krize pro všechny herce, i když nejsou zrovna na scéně, protože ochotnické divadlo není jen o herci, který se právě nachází v krizové situaci, ale týká se všech herců, tedy i těch kteří momentálně nejsou vidět a sledují dění na scéně ze zákulisí.

 

Jako příručka pro začínající herce by se dalo použít Základní Cimrmanovo herecké desatero, které si dovolím ocitovat:

1.      Nepij na kuráž. I opilce zahraje lépe střízlivý.

2.      Pamatuj, že na jevišti se většinou jmenuješ jinak než v životě. Je dobré znát i jména ostatních figur.

3.      Citová hnutí vyjadřuj raději zády k publiku. Jak smích, tak pláč uděláš nejlépe škubáním ramen.

4.      Za předměty házené na jeviště neděkuj.

5.      Po nápovědě neopakuj všechno. Některé věty patří kolegům.

6.      Na záchod jdi před představením, ať potom při hře necouráš.

7.      Hraješ-li čerta, uvědom si před usednutím, že máš ocas.

8.      Při potlesku na otevřené scéně se neukláněj. Patří patrně někomu jinému.

9.      Pamatuj, že některé dveře jsou jen namalované.

10.  Při hostině na jevišti nejez. Vše je gumové.

Jak je již uvedeno výše, první Cimrmanova zásada však, minimálně na severní Moravě, není aplikovatelná. Přestože se najdou odvážlivci, kteří „jednu na kuráž“ nepotřebují, nebo tedy spíše si nejsou jisti, co by s nimi udělala, většina herců musí takto získat odvahu k vystoupení před diváky. Ostatní body je však dobré si zapamatovat a popřípadě při představení aplikovat.

Opravdové krize v ochotnickém divadle

Přestože se výše definovaná rizika, a je jich mnohem více, snaží herci v průběhu zkoušení eliminovat, popřípadě minimalizovat přechod do krize, je divadlo nevyzpytatelné. Ani herci z Národního divadla se neobejdou na scéně bez jediné krize. Tito herci se však, zcela jistě, učí ve školách jak z těchto situací se ctí vybruslit. Herci ochotnických divadel ovšem takovou průpravu nemají a musí spoléhat pouze na svou schopnost improvizace. Celé divadlo je vlastně o schopnosti improvizovat a „jede na první dobrou“.

 

 

Jaké tedy opravdu můžou nastat v ochotnickém divadle krizové situace?

1.      výpadek textu – nejčastější krizové situace nastávají, když při hře dojde hercům řeč, tedy že zapomenou svůj text. Ačkoli probíhá spousta zkoušek, kde se herci svůj text mohou dokonale naučit, nedá se této situaci předejít. Působením vlivů jako je nervozita, alkohol nebo herci neznámé situace můžou vyústit až po ztrátu paměti. Neznámé situace si můžeme definovat jako situace, kdy hereckého kolegu momentálně napadne vyzkoušet něco nového, co jej nikdy na zkouškách nenapadlo a v tu chvíli si myslí, že by to mohlo být směšné a tak svůj nápad realizuje. Ano, většinou to směšné je, ale nejen pro diváka, ale i pro ostatní herce. Kolega, který je s ním momentálně na place však musí bojovat sám se sebou tak, aby to divák nepoznal. Musí udržet kamennou tvář a nesmí se, tak jako divák, začít smát. V této situaci je těžké vzpomenout si na místo, kde hra skončila, ne tak ještě s jakým textem dále pokračovat. K tomu, aby se herci dostali z krizové situace, slouží nápověda. Nápověda na skrytém místě sleduje celou hru ve scénáři a čeká na příchod krize, kdy začne hercům nahazovat jejich text. Je však důležité, aby si herci svůj text alespoň vybavili a pochopili, že je zrovna napovídáno jim. V této situaci by se dala aplikovat Cimrmanova 5. zásada z jeho hereckého desatera a tedy: „Po nápovědě neopakuj všechno. Některé věty patří kolegům.“ Z toho vyplývá, že herci si musí uvědomit, ke komu momentálně nápověda mluví. Může se také stát, že si všichni herci na jevišti myslí, že tato věta nepatří jim, ale jejich kolegům. Největší krize, z pohledu výpadku textu, však nastává, když nápověda nedává pozor a neví, kde se zrovna hra nachází, např. si hraje s mobilním telefonem, a trvá ji chvíli, než se zorientuje v textu. V této chvíli může dojít k tomu, že začne napovídat repliky, ke kterým se mají herci dostat až na dalších stranách scénáře. Samotní herci jsou pak ještě zmatenější a neví, zda mají čekat na nápovědu, jestli si uvědomí, kde se hra momentálně nachází, a nebo se pokusí nějak zaimprovizovat sami. Přestože tyto situace trvají pouze pár vteřin a divák je nemusí ani zaregistrovat, pro všechny herce je tato chvíle nekonečná. Těmto situacím se Jára Cimrman také snažil předcházet a pro svou hereckou družinu vymyslel heslo „jmelí“. Tedy, zjednodušeně řečeno, pokud herci byli v textové nouzi, začali si povídat o tomto cizopasníkovi a to mělo nápovědu probudit. I samotní herci si můžou na jevišti napovídat, avšak musí jim to umožnit daná situace, při které si navzájem napovědět lze.

2.      technická závada kulis – na přípravě kulis se pracuje dlouhé týdny před samotnou premiérou a při zkouškách na domácí scéně je jejich výdrž testována pravidelně. Kulisy tvoří nejen zdi pokoje, který tvoří scénu, ale také obrazy a jim podobné propriety, které jsou na nich pověšeny. Při zájezdových představeních se však může stát, že budou obrazy připevněny na zeď pouze provizorně a jejich výdrž není testována divadelní zkouškou. Součástí divadelní hry mohou být různé nárazy o zeď, např. odhození hereckého kolegy, které můžou na jevišti způsobit malé zemětřesení, které vyústí v pád obrazu. Toto by nebyl až tak velký problém, kdyby tento obraz nespadl na hercem zapůjčenou osobní věc a nerozbil ji. Herci pak musí správně zareagovat a dělat jakoby se nic nestalo. Zvláště, pokud je hra založena na záměně světla a tmy. Tedy herci hrají, že jsou potmě a nic nevidí. Toto je však pouze malá krizička odehrávající se v hlavách konkrétních herců, kteří nevěří svým kolegům, že zachovají profesionalitu a nedají na sobě znát, jak jim jejich osobní věc bude chybět. Větší krize však nastanou, pokud dojde k rozpadu kulisy, jejíž funkčnost je důležitá pro následující děj hry. Tato situace může nastat po zvednutí matrace postele, do jejíž útrob má být uschována postava, ze které se začnou ulamovat lamely roštu a zabraňovat tak volnému prostoru a pokračování děje. V tomto případě ztuhne úsměv na rtech všem hercům mimo jeviště. Ne však hercům na jevišti, protože tito se musí dostat z krize ven. Zde je nesmírně důležitá, již zmiňovaná, schopnost improvizace. Přestože v této situaci nejspíš divák pozná, že tohle ve scénáři nebylo, je důležitá rychlá reakce angažovaných herců, aby se co nejpohotověji dostali z krize. Bystrý, talentovaný a, dle reakce, životem zkušený herec dokáže najít cestu v podobě přirovnání postele k nábytku z jedné nejmenované švédské nábytkářské společnosti a při trhání a odhazování lamel z jeviště zvolá: „Za*raná IKEA“. Tímto odrovná nejen všechny diváky, kteří tento nábytek zcela jistě znají, ale také své kolegy, kteří se brání smíchu v zákulisí. K obdobnému stavu dochází např. při již zmiňované záměně světla a tmy, kdy si herci na scéně chtějí posvítit zapalovačem nebo sirkami a ty, jak se u těchto pomocníků často stává, oheň nevytvoří. Zde nezáleží až tak na hercích na scéně, ale je důležitá včasná reakce osvětlovače, který má při zapálení ohně zhasnout světla na jevišti.

3.      diváci – u divácké krize vůbec nejde o vstupné. Jak již dříve bylo řečeno, ochotnické divadlo nezajímá zisk, ale zajímá ho, zda se divák bavil. Tato krize vzniká pouze za předpokladu, že je téměř prázdný sál. Herec hraje divadlo pro diváky, ne pro sebe. A pokud je diváků málo, herec nemá moc velkou motivaci dát do hry celou svou duši a srdce. Pokud je sál pro nejméně 150 diváků a herec z poza opony vidí na sále s bídou 40 diváků, přichází na něj citová krize. Divadlo se totiž hraje s láskou. A pokud není komu tu lásku dát, hraje se těžce. Je lepší dát si dalšího panáka na kuráž, když v sále pro 240 lidí vidí další diváky stát opřené o zeď, protože přesto, že si nemají kam sednout, zůstanou, jelikož chtějí vidět, co jejich herci předvedou na jevišti, než si říci: „Komu já vlastně budu hrát? Má to vůbec smysl? Stálo mě to tolik práce a času.“ Cestu z této krize opět nabízí panák na kuráž, možná dva. Herec si v tuto chvíli musí říct: „Tohle zvládneme.“ a ještě s větší vervou vběhnout na jeviště a zahrát svou roli naplno, protože ta troška diváků může říct svým známým, o co přišli.

V ochotnickém divadle může nastat daleko více krizových situací, než jsou tyto vyjmenované. Tak jako všechny krize, i tyto slouží k ponaučení a v příštích podobných situacích je možno využít získané poznatky. Není jediného představení ochotnického divadla, které by herci odehráli bez sebemenší krizové situace. Štěstím ochotníků je, že jejich divák ví, že přišel na amatérské herce a tak je ochoten jim menší nedokonalosti omluvit, ne-li ještě hercům zatleskat, s jakou grácií se z krize dostali. Ano, způsob jakým herec dostane celý svůj soubor z krize, není oceněn finančně, jak tomu bývá v klasických podnicích, nýbrž pobavením diváka. A tímto je naplněn účel ochotnických divadel.

 

V Kopřivnici dne 28.11.2019

Bc. Pavla Šimečková, DiS.